Mgr. Martin Lehký (25. 10. 1972 – 18. 11 2020), skvelý pozorovateľ, oduševnený astronóm a náš priateľ, nás nečakane opustil len vo veku len 48 rokov. Priatelia ho poznali pod prezývkou Makalaki a stretnutia s ním boli obohacujúce, veselé, nik si nepamätá, že by bol niekedy smutný. Pri spomienke na Facebooku o ňom Petr Horálek napísal: „Legendou jsi byl a legendou navždy zůstaneš. Sbohem, kamaráde...“
Když odchází velký astronom…
(Marcel Bělík, riaditeľ Hvězdárny v Úpici, kde M. Lehký pracoval)
Když odchází velký astronom, tak to jistě poznáte. Ovšem, když téměř před chvílí odešel astronom Martin Lehký, všechna znamení jsme zanedbali, přehlédli je a nevěřili jim. Vždyť, to přeci není, tedy nebylo, možné. Vždyť mu bylo pouhých 48 let.
A přeci je to tak, Martin nám již neporadí kdy a kde nalézt nějakou, třeba i málo známou galaxii, kdy nejlépe pozorovat hezkou kometu, byť i slabou, a kdy bude jasno. Dokonce ho již po ránu nepotkáme na cestě z hvězdářské kopule. Ne že bychom nechtěli a on nechtěl, je to jinak. Již je na své cestě ke své planetce Lehký.
A přeci ... Když mu v noci na 5. listopadu za ranního mrazíku lesní víly kreslily na stoly před hvězdárnou hvězdy a galaxie, mysleli jsme si spolu s Martinem, že pouze opisovaly z jeho pozorovacího deníku. Asi to nebyla pravda, snad mu již tehdy kreslily cestu k planetce Lehky, která hrdě nese jeho jméno. Jak bychom to ostatně mohli tušit, když nám notně ospalý ráno popisoval, co a kdy zase bude brzy pozorovat. Vždyť přeci i ty víly ...
Martin zemřel klidně ve spánku, ráno 18. listopadu. Bylo zataženo a mohl odpočívat. Netušil, spolu s námi, že navždy. Ale, když odchází astronom, jistě to poznáte. Druhý den ráno přeletěl nad našimi hlavami jasný, ale opravdu jasný meteor, posel komet, který na svých fotonech odnesl Martinovu duši tam, kde to měl moc rád. Do hlubin vesmíru, k jeho milovaným kometám. Se Zemí se však nerozloučil. Nechal na ní svou manželku a malého synka, které tolik miloval a kterým teď bude za jasných nocích vyprávět o krásách vesmíru.
Martin neuměl odpočívat. těžko jsme ho přesvědčovali, že když již několik nocí nespal, že by měl, alespoň na chvíli ... Jak by mohl, když v noci jej čekalo další minimum jakési proměnné hvězdy a odhady dvou komet ... A má být přeci jasno. A jeho pozorovací deník, tam by ta noc přeci chyběla ...
A slyšeli jste jej přednášet? Z povídání na 15 minut odcházeli lidé po 2 hodinách, unavení, zmrzlí a spokojení. A Martin, za ranní jinovatky, naboso v sandálech a krátkém triku, ještě alespoň na dálku volal ... a nezapomeňte na Jupitera ráno na východě ...
Na Hvězdárně v Úpici pracoval poslední 4 roky. Jako by tam však byl vždy ... všichni jsme se s jeho velkou milou, někdy až dětinskou osobností sžili. Pod kůži se nám zaryla jeho plachodrsná povaha, ranní, ještě ospalý úsměv a pomoc, kterou neuměl odepřít.
Od roku 2020 si již budu navždy pamatovat, že maximum meteorického roje Leonid je v noci ze 17. na 18. listopadu.
Podrobnejší, veľmi pekný, článok aj so zaujímavými odkazmi, napísal Petr Horálek a určite stojí za prečítanie.
foto: Dalibor Hanžl
Prešťastný Martin Lehký po životnom náleze dvoch vltavínov (foto: Kamil Hornoch)
Aj sobáš mal Martin vo hvezdárni (foto Denník/David Taneček)
S návštevníkmi v kupole hvezdárne v Úpici
